Dějinné počátky Svaté Hory jsou opředeny pověstmi. Kdy byla postavena původní kaplička, jejíž zdivo je prý dosud zčásti obsaženo ve zdivu dnešní baziliky, není známo. Dle pověsti ji dal postavit již ve 13. století rytíř z rodu Malovců jako dík Panně Marii za vyslyšené prosby, když ho ochránila před pronásledujícími loupežníky. Podle jiných zpráv byla postavena o století později. Slavný český historik 17. století Bohuslav Balbín, který se zabýval podrobně dějinami Svaté Hory, datuje vznik kaple zhruba do počátku 16. století. Zaznamenal také některé cenné údaje o původní kapli, její rozměry a přibližně i podobu: dlouhá byla zhruba 13 m, široká asi 7 m a vysoká přes 4 m (Balbín uvádí ovšem míry v českých loktech). Měla plochý dřevěný strop, hrubé, nerovné stěny a podlahu z udusané hlíny. Vedly do ní dva vchody: jeden v severní, druhý v jižní stěně lodi. Byla to tedy velmi jednoduchá, chudá, skromná svatyně dokonce bez dveří. Zasvěcena byla zřejmě od počátku Nanebevzetí Panny Marie.

Nejstarší známý půdorys Svaté Hory asi z roku 1658, který byl ideovým předchůdcem současného stavu, uvádí ústřední svatyni, která mohla opisovat půdorys původní kaple, jako stavbu s krátkou širokou lodí a stejně širokým i dlouhým presbytářem půlkruhově ukončeným. Presbytář byl od lodi oddělen u severní i jižní obvodové stěny úseky zdiva asi 2 m dlouhými (k triumfálnímu oblouku), u nichž byly v lodi postranní oltáře; hlavní oltář byl v presbytáři. Kaple byla vyzdobena nástěnnými malbami krátce po dokončení stavby. Balbín ji kladl do doby krále Vladislava II. nebo do prvních let panování Ferdinanda I. (1. třetina 16. století). Dle tradice má zdivo dnešní ústřední svatyně, tj. presbytář a úseky stěn směrem západním, obsahovat zdivo původní kaple, jehož analýza by mohla přispět k přesnějšímu datování. Zatím se musíme spokojit s určením Balbínovým a není důvod mu nevěřit.

Kaple byla tedy postavena v době náboženské roztříštěnosti, náboženských zmatků a nepokojů, zřejmě nákladem držitele panství a města Příbrami. Jednoduchost, neslohovost stavby ovšem nevylučuje, že ji na obecním pozemku postavil nějaký poustevník sám, bez náročného architektonického záměru. Na severní straně ve svahu směrem k městu stála skutečně poustevna, malá roubená chatrč, do níž v 16. a 1. polovině 17. století ustavovala poustevníky příbramská obec. V průběhu 16. století bylo postaveno mnoho kaplí s poustevnami na různých místech v Čechách (za Josefa II. koncem 18. století jich bylo zrušeno 83).

Také pojmenování vrchu nad Příbramí je obestřeno tajemstvím. Jeden z pravděpodobných výkladů může být ten, který autorství připisuje lidovému označení, za nímž se skrývá hora, jejíž svatost je dána svatyní Panny Marie a pobytem muže svatého života - poustevníka.

Smyslem cesty zbožných poutníků bylo uctívání Panny Marie, kterou zosobňovala známá soška Panny Marie Svatohorské. Ta ovšem v původní kapli nebyla. Dle tradice ji vyřezal sám první pražský arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic podle Kladské madony a umístil ji ve své kapli v příbramské tvrzi, kterou dal sám postavit. Příbram byla od 13. do 15. století majetkem pražských biskupů a později arcibiskupů.

V době husitských válek byla prý soška ukryta v příbramských dolech, pak krátce ve farním kostele sv. Jakuba a posléze na Březnickém předměstí Příbrami ve špitálním kostele sv. Jana Evangelisty, který dal také postavit spolu se špitálem Arnošt z Pardubic ve 2. polovině 14. století. (Za Josefa II. byl kostel zrušena a později zbořen). Historické zprávy prvně uvádějí sošku Panny Marie ve špitálním kostele po husitských válkách.

Roku 1513 zastavil král Vladislav II. Příbram a celé panství bratřím Pašíkům z Komárova, kteří zvelebili staré stříbrné doly a pro zvýšení těžby povolali zkušené německé horníky z Krušných Hor; dali jim do užívání též špitální kostel sv. Jana Evangelisty, který byl od té doby nazýván německým. Čeští horníci přenesli odtud sošku Panny Marie, pozdně gotickou sochu sv. Alžběty Duryňské a dva zvony zase do svého kostela na Svatou Horu. Sochy zde byly postaveny na postranním oltáři, kde setrvaly asi do poloviny 17. století. Kdy horníci sochy na Svatou Horu přenesli, to přesně nevíme, leč odhadujeme, že to bylo ještě v 1. polovině 16. století. Spojení mariánské sošky se svatohorskou svatyní je pro budoucnost téměř trvalé.

Milostná soška Panny Marie Svatohorské je gotická dřevořezba, u níž přesné stanovení roku vzniku na základě slohové analýzy není možné pro její rustikální pojednání, které dovoluje předpokládat přežívání slohu i o mnoho desítek let. Socha je domácího původu a jako by zahajovala místní lidovou řezbářskou tradici příbramských horníků.

Vodit procesí na Svatou Horu se stalo zvykem již v 16. století, a to i za časů protestantských duchovních správců v městě. Z řady poustevníků, kteří spravovali svatohorskou kapli, byl nejproslulejší Jan Procházka. Jako měšťan a pláteník žil v Nymburku až do roku 1619, kdy oslepl. V následujících letech ho zprávy zastihují již v Praze, kde živořil jako žebrák. Po letech, počátkem roku 1632, se mu zdál sen o starci, který ho vybízel, aby se odebral na Svatou Horu a uctíval tam Pannu Marii. Tentýž sen se opakoval vícekrát, až posléze se Procházkovi zdálo, že mu stařec přímo poručil, aby šel na Svatou Horu a, chce-li získat opět zrak, aby tam uctíval Pannu Marii. Procházka se zalekl a na příkaz starce se konečně rozhodl. (Bohuslav Balbín ztotožňoval tohoto starce se sv. Jakubem Větším, jemuž je zasvěcen městský kostel v Příbrami.) Procházka Svatou Horu neznal a ani nevěděl, kde je; měla význam pouze místní, a v povědomí široké veřejnosti ještě nebyla. Když konečně zjistil po mnoha dotazech, kde Svatá Hora stojí, vydal se tam v doprovodu svého osmiletého vnuka a na místo dorazili 10. června 1632. netušil, že to bude právě, kdo bude příčinou uvedení Svaté Hory v širší známost. Delší dobu opuštěná poustevna mu byla příbramskou obcí svěřena i s povinností pečovat o kapli. Po třech dnech pobytu zde se Procházkovi zázračným způsobem vrátil zrak. Viděl nejdříve mlhavě, ale v příštích dnech zřetelněji a zřetelněji.

Vyslyšení proseb poutníků u svatohorské Panny Marie bylo známo již dříve, včetně uzdravení, ale Procházkovo prohlédnutí po tolika letech slepoty bylo pokládáno za skutečně zázračné. Potvrzeno bylo svědeckými výpověďmi i lékařským dobrozdáním. Zpráva se bleskově roznesla po celé zemi a dostala se až do Vídně. Císař Ferdinand II. se svým synem Ferdinandem III. navštívil Svatou Horu již roku 1634. Byla to dosud asi nejvzácnější návštěva, která význam místa zdůraznila. Ve stejném roce vykopal Procházka studnu - pozdější Mariánskou. Na Svaté Hoře studna do té doby nebyla a poustevníci museli nosit vodu z města. Přinesená voda v parných dnech nemohla pro osvěžení mnoha poutníků postačit.

Svatohorská kaple byla bez dveří, bez zasklených oken, sice uklizená a poustevníkem Procházkou udržovaná, ale věkem a nepříznivými vlivy povětrnostními i válečnými značně sešlá. Po Procházkově neuvěřitelném uzdravení se příliv poutníků výrazně zvýšil. Také zájem okolní šlechty stoupal. Špatný stav kaple hnul svědomím mnohých a počali tedy vlastním nákladem pořizovat nové dveře, okna, strop, varhany a další vnitřní vybavení.

Příbramský děkan při nedostatku duchovních v době třicetileté války nemohl vyhovět přáním zbožných poutníků a na Svatou Horu docházel zřídka. Příbramští konšelé tam chtěli mít duchovní správu stálou a chtěli ji tedy svěřit některému duchovnímu řádu. Po dlouhém jednání bylo rozhodnuto svěřit správu nad Svatou Horou březnickým jezuitům, kteří o ni již dříve velmi usilovali. Vytušili, že poutní kaplička s tehdy již proslulou mariánskou soškou je ideální poutní místo, z něhož, díky skvělé poloze v samém středu Čech, lze vybudovat nejslavnější mariánské poutní místo v zemi. Do správy jim byla dána v roce 1647. Březnici, v níž měli svoji kolej, spojili jezuité se svatohorskou svatyní již roku 1649 tzv. svatou cestou šestnácti křížů s obrazy, která byla později nahrazena zděnými výklenkovými kapličkami. Na Svaté Hoře postavili ještě chalupu pro řeholníky (první byla ještě obsazena posledním poustevníkem).

Jezuité ze Svaté Hory pomáhali v duchovní správě v širokém okolí, ale nejvíce se věnovali přece jen poutníkům. Slávu svatohorské Panny Marie šířili a zvyšovali duchovními slavnostmi, kázáními, knížečkami, obrázky apod. Kaple brzy nestačila a byla tedy již roku 1658 doplněna na bocích o kaple sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského a nad ní postavena věž pro zvony a věčné světlo, které zářilo za nocí daleko do kraje jako světlo majáku. S Příbramí byla kaple pro větší pohodlí účastníků procesí spojena prvním schodištěm, tehdy ještě nezakrytým. Téhož roku narýsoval slavný vlašský architekt Carlo Lurago (usazený v Praze) první projekt na velkorysé vybudování poutního místa podle ideového návrhu jezuity P. Benjamina Schleyera, který vycházel z předloh italských. Plán byl nepatrně upraven a realizován v rozsahu, jaký známe dnes. Carlo Lurago pracoval pro březnické jezuity již dříve. V Březnici jim postavil velký kostel sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce, hřbitovní kostel sv. Rocha a poutní kapli v nedaleké Dobré Vodě. Byl nejvýznamnějším architektem té doby u nás. Svými skvělými projekty si získal představené především jezuitského řádu, kteří ho pověřili vypracováním mnoha dalších projektů pro řadu převážně sakrálních staveb v Čechách.

Jezuité získali cílevědomou popularizací náklonnost nejen okolní šlechty, ale i nejbohatších a nejvýznamnějších zemských úředníků a velmožů a s ní i jejich štědrou finanční podporu. Mecenáši z řad šlechticů dávali vyzdobit jednotlivé kaple, které kromě zasvěcení nesly i jejich jména. Na výzdobě se podíleli nejen místní umělci, ale hlavně umělci z Prahy, většinou vlašského původu.

Ještě v 17. století se svatohorský areál stal jedním z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších raně barokních objektů u nás. Kromě šlechty se na stavbě a výzdobě podílela i města (Praha, Plzeň, Mníšek a Březnice), ale především nesčetné zástupy dnes již neznámých poutníků, kteří přispěli svými dary na postavení tohoto vlastně národního památníku.

Centrální svatyně na vyvýšené terase obklopena kaplemi a pod terasou ambitem - to bylo architektonické řešení od té doby v Čechách neznámé. Trojice otevřených kaplí na východní straně původní svatyně - zřejmě přímý import ze slunné Itálie, který nepočítal s drsnějším záalpským podnebím - měla obdobu na straně západní až do poloviny 18. století, kdy musela být vyzděna a tak chráněna před silnými západními větry, deštěm a vánicemi. Tento typ poutního místa se stal pravzorem pro četná další poutní místa, která byla v Čechách později vybudována.

Ústřední mariánská svatyně byla průběžně zdobena a upravována. Nízký strop byl zvýšen roku 1670 pravděpodobně do výše dnešní hlavní římsy a opatřen opět rovným stropem a zároveň postavena nad chrámem nová věž. Schody do Příbrami byly postaveny nové, tentokrát již kryté. Z doby krátce po roku 1700 zanechal zde vrcholný barok výrazné stopy v podobě nádherných vstupních portálů - Pražského a Březnického - s bohatou sochařskou výzdobou, několik portálů rohových kaplí v ambitech a orámování výklenků po stranách hlavního oltáře v kostele (původní svatyně byla označována již jako kostel). Především oba vstupní portály patří k tomu nejlepšímu, co v této době bylo v Čechách vybudováno, a lze je na základě předběžné analýzy opět připsat tvorbě nejvýznamnějšího současného architekta Kryštofa Dientzenhofera, který ostatně pro jezuity pracoval i v Praze, a zde je dokonce archívně doložen jako věhlasný odborník. I jeho syn Kilián Ignác - nejslavnější architekt vrcholného a pozdního baroku nejen v Čechách, ale v celé Evropě - vypracoval před rokem 1727 pro Svatou Horu návrh monumentálního dvouramenného schodiště při severní straně ambitu navazujícího na krytou chodbu se schodištěm do města. Návrh byl realizován v letech 1727 - 1728, ovšem ve zjednodušené podobě, která se nám zachovala.

Svatá Hora vyšperkovaná uměleckými díly mnoha malířů, sochařů, štukatérů a uměleckých řemeslníků byla pravým divem pro poutníky, kteří se hrnuli ze všech stran ve velkých procesích. Počet poutníků se stále zvyšoval, věhlas Svaté Hory se šířil, a to i za hranice Čech, a množství poutníků z Bavor, Rakouska a Uher bylo stále větší a jejich návštěvy se staly pravidelnými. Bohuslav Balbín zaznamenal, že "cesty tohoto kraje se netrhnou pro ustavičná procesí na Svatou Horu, celý kraj je doslova posvěcený zbožností". Náboženské slavnosti byly čím dál častěji, slavnostnější a okázalejší. Byly tištěny slavnostní spisy, budovány slavobrány, svěceny oltáře. Hlavní oltář v ústřední svatyni byl postaven (v několika etapách) celý ze stříbra, do té doby věc u nás nebývala. Nejvíce pozornosti se dostalo milostné sošky Panny Marie svatohorské. Byla oblékána do vzácných šatů, jejichž počet stále vzrůstal. Byly z honosných tkanin, bohatě zdobených, ale ani to nebylo dost vzácné. Z darů poutníků jí byl zhotoven roku 1723 zlatý, drahokamy, emailem a perlami zdobený tepaný pancíř, ale mariánští ctitelé si přáli ještě více - zlaté královské korunky.

Korunování poutních obrazů a soch mariánských bylo zavedeno v katolické církvi v roce 1640 z popudu italského jezuity Alexandra Sforzy Pallavicini, který došel k názoru, že nosí-li zlaté koruny vládnoucí knížata a králové, tím spíš toto právo přísluší Královně nebes a jejímu Synovi. Se souhlasem zvláštní komise ve Vatikánu byly korunovány mariánské obrazy a sochy v nejslavnějších poutních místech nejdříve v Itálii a pak v ostatních zemích. Této výsady se dostalo konečně i milostné sošce Panny Marie svatohorské, a tím i celé Svaté Hoře, která se tak zařadila mezi nejslavnější poutní místa na světě. První korunovace se konala 22. června roku 1732. Pro tuto slavnost byly potvrzeny některé nové oltáře, Pražská brána byla pokryta iluzívními nástěnnými malbami a celá Svatá Hora vyzdobena s takovou okázalostí a nádherou, jaká zde neměla dříve obdoby. Za účastí nebývalého množství poutníků, šlechty a duchovenstva se konala korunovační slavnost celých osm dní. Slavnost přispěla k dalšímu rozšíření slávy a věhlasu Svaté hory. Výročí korunovace se slaví od té doby každým rokem až do současnosti vždy třetí neděli po svatodušních svátcích.

Asi v téže době byla zatím prázdná klenební pole ambitů (mezi ambitními kaplemi) pokryta nástropními malbami zlidovělého charakteru, zobrazujícími různé neblahé události, nebezpečí či neštěstí, která se stala a při nichž vyslyšela prosby svých ctitelů a pomohla v nouzi nejvyšší Panna Marie svatohorská.

V letech 1745 - 1751 došlo k rozšíření mariánského kostela o trojici otevřených kaplí na západní straně jejich obezděním a probouráním západní zdi kostela. Tím se zvětšila ústřední svatyně do rozsahu, jak jej známe dnes. Ani takto rozšířený kostel však nestačil pojmout davy poutníků a jezuité uvažovali o jeho dalším rozšíření na západ a propojení s bočními kaplemi sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského ve velký trojlodní kostel. Dali dokonce pro tuto velkou přístavbu a přestavbu vypracovat plány (jsou dosud zachovány v archívu), ale k realizaci již nedošlo. Jezuitský řád byl totiž dočasně zrušen roku 1773 a správu převzali světští administrátoři (od roku 1976 s titulem probošta, neboť v tomto roce byla rezidence povýšena na stálé proboštství), kteří spravovali Svatou Horu 86 let. Nejvýraznější stavební úprava z tohoto období se týkala nejstarších částí mariánského kostela, jehož plochý strop z roku 1670 byl nahrazen klenbou.

V roce 1861 dostali Svatou Horu do správy redemptoristé (kongregace Nejsvětějšího Vykupitele), kteří zde působili do roku 1950. V roce 1903 dali kostel opravit a jeho nejstarší část, dosud bez výzdob, pokrýt novu figurální i ornamentální štukovou dekorací. Po rozsáhlé opravě a renovaci požádali papeže Pia X. o udělení titulu "bazilika" pro poutní kostel, titul, kterým papež výjimečně povyšuje či vyznamenává nejslavnější chrámy. Pius X. uznal žádost redemptoristů za oprávněnou a vydal zvláštní breve "Sacris aedibus", jímž roku 1905 povýšil Svatou Horu na "baziliku menší". Oslava tohoto povýšení byla opět velkolepá, odpovídající významu titulu. Svatá Hora není bazilikou ve smyslu stavebního typu, ale ve smyslu náboženském (symbolickém) jako královský palác, tj. palác Královny nebe Panny Marie, a titul se vztahuje na celý poutní areál. Časem se však vžil zvyk jmenovat bazilikou pouze vlastní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Bazilika a východní otevřené kaple obdržely ještě několik nových oltářů a konečně bylo v letech 1928 - 1932 důstojně upraveno i prostranství před hlavní, Pražskou branou.

Celý areál poutního místa vyžadoval v průběhu věků soustavnou péči a několikrát i velkou opravu či rekonstrukci. Mnoho se podařilo zachránit a udržet až do naší doby, mnohé vzalo za své jako např. nástěnné malby na východní, Pražské bráně z roku 1732. 27. dubna 1978 v odpoledních hodinách vypukl na Svaté Hoře veliký požár, který zcela zničil střechu kláštera, proboštství a severní části ambitů včetně věže s hodinami; velmi byly poškozeny i věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou a stejně tak i nástropní malby této části ambitů. Kromě těchto maleb bylo vše obnoveno do roku 1982 (k 250. výročí korunovace milostné sošky Panny Marie). Nástěnné malby v ambitech se vzhledem k povětrnostním podmínkám udržují jen s největším úsilím a vysokými náklady. Restaurátorské práce jsou zde prováděny soustavně, nejnovější úpravu dostala bazilika v roce 1988, kdy byla podle návrhu akad. arch. Josefa Vlčka položena nová mramorová podlaha, instalován nový oltář, křeslo, ambon i osvětlovací tělesa a znovu osazen nákladně zrestaurovaný slavný stříbrný oltář.

Od 24. března 1990 je duchovní správa Svaté Hory opět svěřena kněžím kongregace Nejsvětějšího Vykupitele - redemptoristům.

Celý svatohorský areál byl vybudován podle jednotného plánu architekta Carla Luraga z roku 1658. Byl postaven po etapách a po částech tak, jak se podařilo získat finanční prostředky nebo podle toho, jak který donátor byl ve své mecenášské činnosti horlivý. Ze stejných důvodů a podobným tempem pokračovaly i práce na výzdobě.

Ústřední svatyně - bazilika - obklopená kaplemi, stojí na obdélné kamenné terase v nádvoří vymezeném ambity. Ambity mají na severní a jižní straně po devíti, na východní a západní po sedmi klenebních polích. Nároží ambitů vyplňují uzavřené, v půdorysu osmiboké kaple, zastřešené zvonovou střechou s lucernou. Na každé straně ambitu jsou dvě průchozí kaple s oltářem ve výklenku vnějšího zdiva, všechny zasvěcené Panně Marii. Z vnějšku pak u severovýchodního nároží stojí patrová rezidence a na téže straně je vchod na slavné svatohorské schody spojující Svatou Horu s Příbramí. Ambit je dnes přístupný od východu hlavní Pražskou branou a od jihu branou Březnickou. Pražská brána byla v roce 1732 ke slavnosti korunovace sošky Panny Marie svatohorské celá pokryta iluzivní nástěnnou malbou. V téže době byla vyzdobena větší část klenby ambitů výjevy s náměty představujícími různé události, při nichž svým ctitelům pomohla v nebezpečí či neštěstí Panna Marie svatohorská. Freska na Pražské bráně byla nepříznivými klimatickými podmínkami ohrožována nejvíce; byla častěji obnovována přemalbou až konečně v našem století zanikla docela.

V ambitech na obvodovém zdivu jsou v lunetách pod klenbami velké obrazy (celkem 21) s výjevy z dějin Svaté Hory. Nejstarší pocházejí ještě z 18. století, další byly vytvořeny postupně autory dnes již neznámými. Koncem 19. století byly výrazně přemalovány, poslední z nich domalovány. Také otevřené kaple v ambitech, jejich štuková a především malířská výzdoba utrpěla za dlouhá staletí a byla většinou v 19. století obnovena. Oltářní obrazy byly již neznatelné, a proto je všechny znovu namaloval pražský malíř Jan Umlauf.

Svatá Hora

Svatá Hora je nejen nejvýznamnějším a nejstarším mariánským poutním místem v Čechách, ale také pravou pokladnicí umění. Kromě samotné velmi hodnotné raně barokní architektury jednoho z nejrozsáhlejších komplexů budov ze 17. století u nás s vzácnými vrcholně barokními portály a schodištěm je zde několik set plastik a obrazů, mimořádně bohatá, rozsáhlá a vesměs kvalitní štuková výzdoba a četné vzácné práce uměleckých řemeslníků. Každá doba zde zanechala stopy své činnosti. Ovšem málokde bylo starší zařízení nahrazeno tak často a horlivě novějším, nákladnějším a slavnostnějším než právě zde. Téměř všechny oltáře v bazilice a jejích kaplích byly několikrát za staletí vyměněny za nové, stejně jako lavice, kazatelna, zpovědnice, varhany apod. I naše doba se do dějin Svaté Hory zapsala generální rekonstrukcí a novým vnitřním vybavením baziliky. Hlavní vstup do ambitu je na východní straně Pražskou branou s honosným vrcholně barokním portálem, zbudovaným v letech 1702 - 1706 pravděpodobně podle návrhu Kryštofa Dientzenhofera. V nice nad branou je zlacená socha Panny Marie svatohorské, po stranách jsou sochy sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského, dole po stranách schodiště dvě sochy andělů od pražského sochaře Jana Oldřicha Mayera z roku 1706. Plastická kamenná výzdoba sdružených oken v patře je z roku 1702 od Jana Brokofa. Pražská brána je rámována hranolovými věžemi, na jejichž nárožích je 8 soch starozákonních proroků. Mezi věžemi je prolamované kamenné zábradlí se sedmi bustami světců - mariánských ctitelů: sv. Václav, sv. Štěpán, sv. Leopold, sv. Jindřich, sv. Ferdinand, sv. Ludvík, sv. Kazimír. sochy zhotovil Jan Brokof a Matěj Huber z Příbrami. Další vstup do ambitu je od jihu branou Březnickou, jejíž portál zhotovil do roku 1707 kamenický mistr Jan Oldřich Manes a Wolf Herstorfer nepochybně také podle návrhu Kryštofa Dientzenhofera. Sochařská výzdoba je od pražského sochaře Ondřeje Filipa Quitainera.z roku 1707. V nice nad vchodem je socha Panny Marie svatohorské, po stranách sochy sv. Jáchyma a sv. Anny. Atiku nad vchodem mezi hranolovými věžemi rámujícími Březnickou bránu zdobí 6 bust apoštolů a příbuzných Panny Marie. Východní křídlo ambitu bylo postaveno do roku 1671. Na vnitřní straně (v nádvoří) je ve střední části ambitu v patře tzv. letní kůr a po stranách vchodu otevřené průchozí kaple. Vlevo od vchodu (jižně) je kaple Obětování Panny Marie, postavená a vyzdobená v letech 1661 - 1671. Původní obrazy ve štukových rámech pochází z roku 1740, restauroval je J. Mathauser roku 1895. Oltářní obrazy (Obětování Panny Marie, sv. Mikuláš a sv. Kateřina Sienská) jsou od J. Umlaufa z roku 1875. Vpravo od hlavního vchodu (severně) je kaple Narození Panny Marie; byla vybudována nejdříve ze všech ambitních kaplí v letech 1671 - 1672. Těžká raně barokní štuková výzdoba je od Santina Cereghettiho z doby kolem roku 1675, fresky od J. J. Kubáta z roku 1740 přemaloval roku 1897 J. Marhauser. Tři oltářní obrazy (Narození Panny Marie, sv. Kateřina, sv. Václav) namaloval J. Umlauf roku 1873 a z téhož roku je i mříž.

V severním rohu je osmiboká kaple Mníšecká postavena v letech 1661 - 1667. Původně byla zasvěcena Neposkvrněnému početí Panny Marie. Osmidílná klenba je ozdobena štukem a freskami, které představují výjevy ze života sv. Jana Křtitele. Oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého je z roku 1879 od J. Umlaufa. Pod Mníšeckou kaplí je podobný prostor; kaple je vzhledem k svažitému terénu z vnější strany v patře. Ambit na severní straně nádvoří byl postaven v letech 1667 - 1673. Nad ním je hodinová věž; původní, ještě dřevěná, byla zbudována v roce 1683, roku 1710 ji nahradila první zděná, která byla po požáru 27. 4. 1978 znovu postavena. Z ambitu je vchod do patra rezidence postavené v letech 1662 - 1699 a další vchod na slavné kryté schody do Příbrami postavené podle návrhu K. I. Dientzenhofera. Další průchozí kaple v ambitu - blíže rohové kapli Mníšecké - je zasvěcena Korunování Panny Marie (dříve Panny Marie Vítězné). Celá výzdoba směřuje k oslavě vítězných bojů křesťanů s Turky. Štukatérské práce jsou od Santina Cereghettiho, nástropní malby z roku 1674 (restaurovány byly roku 1890 J. Mathauserem). Oltářní obrazy (Korunování Panny Marie, sv. Kateřina z Avily, sv. Alois Gonzaga) jsou z roku 1881 od J. Umlaufa.

Další otevřená průchozí kaple v ambitu je kaple Nanebevzetí Panny Marie (dříve Korunování Panny Marie) vybudována do roku 1672. Roku 1690 byla vymalována a vyzlacena, přemalby jsou od J. Mathausera z let 1896 - 1897. Obrazy na oltáři: Nanebevzetí Panny Marie, sv. Anežka a sv. Klement Maria Hofbauer.

Rohová osmiboká kaple Plzeňská v nárožní věži na severozápadní straně je zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Postavena byla nákladem města Plzně v letech 1660 - 1664. Štuková výzdoba je z roku 1665. Na oltáři se nacházejí obrazy sv. Bartoloměje (patron Plzně), Panny Marie Plzeňská a sv. Mikuláše. V téže nárožní věži v přízemí z vnější strany (tedy pod kaplí Plzeňskou) je kaple sv. Maří Magdaleny vyzdobena umělými krápníky na způsob grotty - jeskyně.

Ambit na západní straně byl založen roku 1660 i s rohovými kaplemi. Pod ambitem v celé délce je sklenutá krypty, přístupná ve střední části pod zvonovou věží, samotná zvonice je z roku 1667. Ve věžové stavbě jihozápadního nároží je osmiboká Březnická kaple založená roku 1660 a jejíž stavba byla dokončena roku 1665. Zasvěcena je Bolestné Panně Marii a k zasvěcení se vztahují fresky na stropě (zobrazují osmero bolestí Panny Marie) rámované bohatou štukovou výzdobou.

V jihovýchodním nároží je Pražská kaple postavena nákladem tří měst pražských v letech 1661 - 1696. Bohatá štuková výzdoba od S. Cereghettiho je z roku 1697. Osm freskových obrazů na stropě namaloval J. J. Steinfels ze Steinfelsu. Dva žulové portály dodal P. Graffnetter roku 1705. Mříže ve vchodech jsou prací J. J. Knoblocha z roku 1712. Pro oltář byl objednán roku 1697 u slavného Petra Brandla obraz Zvěstování Panny Marie (dnes kopie).

Jádrem baziliky - jak již bylo řečeno - je, dle tradice, středověký kostelík, v 17. století zvýšený a obklopený ze všech stran kaplemi. Nejdříve byly postaveny na bocích kaple s předsíněmi (již v roce 1658) - kaple sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského. Nad nimi byly zbudovány oratoře s pavilóny a mezi nimi, nad vlastní svatyní, velká Mariánská věž. Na straně východní i západní byly postaveny trojice otevřených kaplí, z nichž zůstaly dochovány téměř v původní podobě pouze kaple na straně východní proti hlavnímu vchodu. Tato trojice otevřených kaplí bývá pokládána za nejkrásnější ozdobu Svaté Hory. Uprostřed je kaple Navštívení Panny Marie. Postavena byla nákladem Bernarda Ignáce hr. z Martinic a jeho manželky rozené z Dietrichsteinu roku 1661. alianční znak obou donátorů je ve štítu ve štukovém rámci od S. Cereghettiho z roku 1665. Původní fresky v kapli i iluzivní oltář namaloval Jan Kryštof Christl v letech 1667 - 1672, fresky na bocích J. Mathauser roku 1882. Mramorový oltář je od arch. R. Klenky z roku 1928. Kaple bývá označována také Korunovační, protože zde byla roku 1732 prvně korunována milostná soška Panny Marie svatohorské.

Současně s kaplí martinickou byly stavěny i obě kaple po stranách, zasvěcené sv. Josefu a sv. Jáchymu a Anně.

Trojice otevřených kaplí na straně západní byla postavena v letech 1667 - 1668. Vzhledem k nepříznivým povětrnostním podmínkám byly roku 1746 uzavřeny, tedy vyzděny, a střední z nich spojena probouráním východního zdiva přímo s vlastní mariánskou svatyní. Střední kaple zvaná Kolovratská podle zakladatelů (původně zasvěcena Navštívení Panny Marie) je tedy nyní západní částí baziliky.

Na severní straně je kaple sv. Václava (původně zasvěcená Nanebevzetí a Korunování Panny Marie) nebo také kaple Kinských, postavena současně s kaplí Kolovratskou v roce 1667. Štukovou i malířskou výzdobu dal pořídit vlastním nákladem Václav Norbert Oktavián hrabě Kinský. Na stropě za novým oltářem zasvěceným svatým českým patronům je část barokního oltáře s obrazem Panny Marie svatohorské.

Na jižní straně je kaple Panny Marie Ustavičné pomoci. Založil ji roku 1667 Mikuláš hrabě z Vrtby, odtud zvaná také Vrtbovská (zasvěcená byla původně svaté Alžbětě, později svatému Janu Nepomuckému a posléze sv. Alfonsovi). Nástropní malby zobrazují výjevy ze života sv. Alžběty a sv. Jana Křtitele. Představený mramorový oltář z roku 1942 je zdoben plastikami andělů ze stříbra, ve středu obrazem Panny Marie Ustavičné pomoci. za oltářem na stěně nad vchodem do předsíně je architektura původního barokního oltáře s obrazem andělů přinášejících model Svaté Hory.

Do baziliky se vchází ze severní strany (z boku předsíní). Z této předsíně je vchod do sakristie (původně kaple sv. Františka Xaverského), postavené nákladem Karla Leopolda hraběte z Millesima po roce 1658. V sakristii nad vchodem je jeho menší znak uprostřed a po stranách znaky jeho první i druhé manželky, tedy znaky Hieserlů a Žďarských. Štuková výzdoba je pravděpodobně dílem S. Cereghettiho z roku 1668, kdy byla kaple přeměněna na sakristii. Nástropní malby jsou z roku 1687.

Na jižní straně přiléhá k bazilice kaple sv. Ignáce postavená současně s nynější sakristií. Štukovou i malířskou výzdobu dal zhotovit Karel Ignác hr. ze Šternberka roku 1670. Ve štukových kartuších jsou na několika místech jeho znaky a znaky jeho manželky Polyxeny rozené Žďárské. Malovaný alianční znak je nad vchodem. Nástropní malby s výjevy ze života sv. Ignáce byly přemalovány roku 1897 Josefem Bosáčkem. Roku 1904 dodal J. Mathauser na barokní oltář nový obraz sv. Ignáce.

Nejcennějším uměleckým dílem Svaté Hory je hlavní oltář v bazilice, který pochází z let 1686 - 1772.

K areálu Svaté Hory patří také několik památek stojících v bezprostřední blízkosti poutního místa. Kamenný sloup se zlacenou sochou Panny Marie svatohorské, který stojí uprostřed na prostranství v ose pražské brány, dal pořídit roku 1661 Jaroslav Koc z Dobrše. Ve svahu nad příjezdovou cestou je velké sousoší Kalvárie. Bylo postaveno roku 1692 nákladem Ferdinanda Maxmiliána hraběte Hrzána z Harasova. Sochařskou práci provedl Matěj Huber z Příbrami. Jižně od Březnické brány je mariánská studánka, která v průběhu staletí doznala četných změn. Původní, nehluboká, vykopaná roku 1634 poustevníkem Janem Procházkou z Nymburka, byla později prohlubována na 18 m a konečně až na 78 m. Starý dřevěný příkrov nad studánkou byl nahrazen roku 1673 kapličkou, upravenou roku 1687 a později ještě mnohokrát.